Obtížné emoce často nechceme cítit. Snažíme se je přemluvit, odložit, vysvětlit nebo překrýt dalším úkolem. Jenže smutek, strach, stud nebo vztek většinou nezmizí proto, že je odmítneme. Spíš začnou mluvit jinudy: napětím v těle, únavou, podrážděností nebo tichem.
Soucit k sobě neznamená, že se budeš litovat nebo že všechno omluvíš. Znamená to, že k vlastnímu prožitku nepřidáš další tvrdost. Místo co je se mnou špatně můžeš zkusit větu: něco je teď těžké a já u toho nemusím stát proti sobě.
Začni tělem. Všimni si, kde emoce sedí. V krku, v břiše, v hrudi, za očima, v ramenou. Nemusíš ji analyzovat. Jen si polož ruku na místo, kde ji cítíš, pokud je to příjemné, a párkrát vydechni o něco pomaleji. Tělo často potřebuje nejdřív bezpečný signál, ne řešení.
Potom zkus emoci pojmenovat co nejjednodušeji. Je to smutek. Je to obava. Je to zklamání. Pojmenování není diagnóza. Je to světlo v místnosti. Když víš, co je přítomné, nemusíš se s tím tolik přetlačovat.
Pomáhá mluvit k sobě tónem, jakým bys mluvila ke kamarádce. Ne nutně sladce, spíš lidsky. To dává smysl. Tohle by unavilo každého. Teď nemusíš zvládnout všechno. Takové věty nemění realitu okamžitě, ale mění způsob, jak v ní stojíš.
Soucit může vést i k praktickému kroku. Možná potřebuješ zrušit jednu věc, najíst se, odejít z hlučné místnosti, napsat zprávu, vyspat se nebo si přiznat, že dnes nebudeš výkonná. Péče o emoci není jen vnitřní, často potřebuje i malou vnější úpravu.
Ne každá emoce se dá rychle zjemnit. Někdy je úspěch už to, že ji nepřikrmíš výčitkami. Když se k sobě vrátíš s trochou laskavosti, nevzdáváš se síly. Naopak si vytváříš místo, odkud můžeš další krok udělat méně sama proti sobě.
