Říct dospělému dítěti ne může být překvapivě těžké. Stačí připomenutí všeho, co pro vás udělalo, a začnete pochybovat, zda nejste sobecká nebo chladná.
Pocit viny může být spontánním výrazem zklamání, ale také opakovaným způsobem, jak přimět druhého ke změně rozhodnutí. Rozhodující je vzorec a to, zda lze odmítnutí přijmout bez trestu.
Hranice není pokus řídit druhého. Popisuje, co uděláte vy. Například že peníze tentokrát nepůjčíte, telefon zvednete až ráno nebo návštěvu ukončíte, pokud začne křik.
Pomáhá krátká odpověď bez dlouhé obhajoby. Rozumím, že tě to zklamalo, ale mé rozhodnutí zůstává. Čím více důvodů nabízíte, tím více bodů dostává druhá strana k vyjednávání.
Po rozhovoru se může ozvat vina. Zkuste ji nevnímat jako důkaz, že jste udělala něco špatně. Někdy je jen nepříjemným průvodcem změny starého rodinného zvyku.
Ptejte se sama sebe, zda pomoc skutečně pomáhá, nebo jen odkládá odpovědnost. Laskavost a záchrana nejsou totéž. Podpora může mít podmínky a časový rámec.
Pokud jsou ve hře výhrůžky, finanční zneužívání nebo obava o bezpečí, nevstupujte do situace sama. Zapojte důvěryhodného člověka a podle potřeby odbornou pomoc.
Začněte jednou malou hranicí, kterou dokážete dodržet. Pevnost nevzniká tvrdým tónem, ale tím, že vaše slova a následné chování zůstávají stejné.
