Když mluvíme o člověku s demencí, snadno se diagnóza stane jeho celou identitou. Řekneme dementní pacient místo člověk, který má nemoc, rodinu, preference a životní příběh.
Jazyk ovlivňuje, co od druhého očekáváme. Pokud předpokládáme, že už ničemu nerozumí, přestaneme vysvětlovat, ptát se a dávat volbu i tam, kde ji stále může udělat.
Mluvte k člověku, ne přes něj. I když odpověď trvá déle nebo přichází jinou formou, je důležité zachovat oční kontakt a neřešit jeho život pouze s doprovodem.
Pomáhá jednoduchá věta a jedna otázka najednou. Nenaléhejte na správné datum nebo jméno, pokud nejde o bezpečnost. Smyslem rozhovoru není zkoušení paměti.
Opravování každé nepřesnosti může zvyšovat stres. Někdy je laskavější reagovat na emoci. Místo dokazování, že maminka už nežije, lze slyšet, že člověku chybí pocit domova.
Také pečující potřebují jazyk pro vlastní vyčerpání. Lze říct, že je situace těžká, aniž by člověk s demencí dostal nálepku břemene.
Konkrétní komunikační postup se může měnit podle stavu a zdravotní situace. Radu je vhodné konzultovat s odborníkem, který člověka zná.
Malý krok je používat jméno a nabídnout jednoduchou volbu. Čaj, nebo vodu? Modrý svetr, nebo zelený? Respekt často zůstává viditelný v drobných možnostech.
