Když člověk vstoupí do rodiny jako nevlastní rodič, může toužit po rychlém přijetí. Dárky, zážitky a velká gesta vypadají jako jednoduchá cesta, jak dítěti ukázat, že mu na něm záleží.
Blízkost však nevzniká jako odměna za utracené peníze. Dítě může dárek přijmout a přesto si držet odstup. Potřebuje čas zjistit, zda nový dospělý zůstane spolehlivý i bez okamžité vděčnosti.
Užitečnější než snaha zapůsobit bývá předvídatelnost. Přijít včas, dodržet slib, zajímat se o běžný den a respektovat vztah dítěte k biologickému rodiči.
Nevlastní rodič nemusí hned přebírat hlavní disciplínu. Pravidla by měl nejprve sladit s partnerem a dítěti je představovat společně. Jinak se snadno ocitne v roli cizího rozhodčího.
Ptejte se, co dítě baví, ale nenuťte společný program. Nabídka může být lehká: budu péct, chceš se přidat? Odmítnutí nemusí být osobní rozsudek.
Také vlastní zklamání potřebuje prostor mimo dítě. Mluvte s partnerem, přítelem nebo terapeutem, aby dítě nemuselo nést odpovědnost za vaše přijetí v rodině.
Pokud rodiče vedou spor o loajalitu, dítě se může bát, že přijetím nového člověka zradí druhého. Pomáhá opakovat, že pro všechny důležité vztahy může existovat místo.
Jedním malým krokem je pravidelný nenápadný rituál, třeba společná snídaně. Důvěra se často skládá z obyčejných chvil, které se bezpečně opakují.
